O mně

Jsem třináctiletá, potrhlá, lehce naivní a vypočítavá holka, která je amatérskou spisovatelkou a v plánování potrhlých nápadů vždy o krok napřed. Miluju psát fantasy a tvořit své vlastní světy; to už jen kvůli své velké představivosti.

Všechno se snažím vidět z více úhlů a udělat si tak na věc lepší názor. Rozhodně nepatřím mezi ty typy holek, co se dokážou desetkrát denně převlékat jenom kvůli tomu, že někdo má stejné tričko, jako ona. Dost často taky obhajuju naší učitelku němčiny, protože si o ní skoro celá třída myslí, že je k****, ale já si to nemyslím. Náhodou se s ní docela dobře kecá a nutno říct, že se snaží u nás ve třídě dodržovat jen určité meze.

Zbožňuju seriál Simpsonovy a nejraději čtu knihy s upírskou tématikou. Rozhodně nepohrdnu nějakým jiným zajímavým žánrem. Mezi mé nejoblíbenější ságy patří: Vampýrská Akademie, Twilight, Škola Noci, Pokrevní pouta, Loď mezi hvězdami, Akademie Evernight....

Ukázky z mé literární tvorby:

   Seděla na barové stoličce, v ruce držela cigaretu a většinu své pozornosti soustřeďovala na sklenku whisky. Strávila tu příliš mnoho času, ale v zakouřeném prostředí provoněným alkoholem se cítila poněkud uklidněná, alespoň zde mohla v klidu vykonat svou práci. Kvůli ničemu jinému sem nepřišla.

   Byla naprosto mlčky a vypadala jako duchem nepřítomna, barman po ní několikrát blýskl úsměvem skoro bez zubů.

Nedovedla si představit, jak je možné, že jedna z těch stvůr je jejím předkem. Párek mužů sedících u stolu za ní se začal hlasně smát. Ignorovala je a raději se zaposlouchala do okolních zvuků.

-------------------------------------------------------

   Sedím tiše v koutku a dívám se na scenérii, které se obávám už několik dní. Nesmím promluvit do doby, než mi někdo vyzve, proto zarytě mlčím a sleduji, jak se zřízenci dohadují mezi sebou. Já tu jsem jen, jako svědek za což jsem nesmírně vděčná, ale sama nevím, co se mnou bude dál.

   „Svědek?“ ptá se starý vousatý muž se špičatým kloboukem plným zářivých teček. Spousta hlav se otočila na mne, jak sedím na židli pro předvolané svědky. Mezi zřízenci jsou převážně muži a těch pár žen, které mě probodávaly ještě vražednějšími pohledy, než starci se těžko ke své moci dostávalo. Vzhlédnu a sednu si rovně, jako kdybych spolkla pravítko. Nenápadně si upravuji zplihlé kaštanově hnědé vlasy a rovnám si vestu.

   „Ejena.“ říkám se vztyčenou hlavou a nebojácným výrazem.

   „Dobrá a výpověď?“ odsekne zřízenkyně, sedící nejblíže mne. Už se necítím tak dobře, dělá se mi špatně od žaludku, stěny soudní síně, jakoby se začaly zužovat a chtějíc mě mezi sebou navždy uvěznit. Otřesu se. Ještě jednou se pokouším nahodit to sebevědomí, ale začínám se topit v nervozitě. Polknu.

------------------------------------------------------

   Do tváře mi svítí Měsíc. Jeto to poslední, co mohu cítit, svit Měsíce. Tak absurdní věc. Klidně bych mohl cítit cokoliv jiného, ale já si vybral tohle. Vlastně nevybral. Nechtěl jsem tu být a nechci.

   Kdybych si mohl vybrat utekl bych, vrátil bych se k Lori. Jenže já pitomec se nechal nachytat a přišel tím o všechno.

   Zdrženlivě kráčím vstříc tomu, co jsem si vybral. Jdu po točivé cestě a bedlivě sleduji okolí. Neděje se nic neobvyklého. Pohled mi utkví na zbytku zdi, který je pokryt neuvěřitelně složitými a překrásnými vzory. Spletité spirály světélkovaly všemi odstíny modré, sem tam zazářila i světle fialová. Udiveně na spirálovitý vzor hledím a přemýšlím, kdo mohl vytvořit takovou krásu. V Monarchii snad jen ruka anděla. Andělé neexistují a i kdyby ano tohle nemůže být jejich dílo. Už jen protože se rozvalina nachází na místě, z nějž přímo srší bezcitnost, zloba a chamtivost.